Po návštěvě Vietnamu jsme prapůvodně měli v plánu pokračovat v průzkumu Jihovýchodní Asie - jmenovitě jsme chtěli navštívit Barmu. Okolnosti tomu ale nepřály, a tak jsme se nakonec rozhodovali mezi Filipínami a Šrí Lankou. Jak je již z nadpisu jasné, zvitězila druhá varianta, která nám umožnila na vlastní kůži okusit, co je pravdy na tom, že na Šrí Lance jsou jedni z nejhodnějších lidí na světě.
Oproti okamžitému rozhodnutí navštívit Afriku, bylo argentiskochilské dobrodružství plánováno dlouho dopředu, což se odrazilo na množství námi navštívených míst- od Buenos Aires přes okraové části poušti Atacama na rozhraní Chile, Bolívie a Argentiny až po velkolepé vodopády Iguazu na hranicch Brazílie s Argentinou.
Když jsme se rozhodli jet do Afriky měli jsme vlastně jediný problém a to, zda jet do Keni či do Botswany. Nakonec ale zvítězila touha vidět největší vnitrozemskou deltu na světě a musíme si pochválit, že jsme zvolili správně. Delta Okavanga totiž nabízí sadu jinde nedostižných zážitků- nocleh uprostřed džungle plné neuvěřitelných zvuků v čele se žábou xylofonkou, plavba na mokoru okolo odpočívajících hrochů a hlavně pěší stopování zvěře v divoké africké přírodě.
V našich zeměpisných šířkách opovrhovaná země prošla za posledních patnáct let dynamickou proměnou v moderní zemi s fungující infrastrukturou. Současně ale Vietnam může pyšnit bohatou kulturní historíi (budhistická říše Champa, hinduistické království Nam Viet a samozřejmě francouzská koloniální éra). Připočteme-li k již zmíněnému uchvatné přírodní scenérie mezi nimiž dominuje vápencový kras Ha-long a nově vybudovaná letoviska vybudovaná na nádherných plážích Jihočínského moře, je Vietnam rovnoceným partnerem doposud nedosažitelného Yucatánu.
Galapážské ostrovy jsou jedinečným ekosystémem složeným ze třinácti hlavních ostrovů, které se před miliony let vynořily na rovníku z vod tichého oceánu.
Zde najdete fotodokumentaci z naší cesty Ekvádorem. Ta začala v hlavním měste Ekvádorské republiky Quitu a pokračovala okolo nejvyšší činné sopky světa přes andské vrcholy až do amazónského pralesa, aby nás vzápětí vyvedla zpět do civilizací dotčených míst (Alausí, Cuenca)
Putování po stopách tajemných národů žijících na náhorní planině před příchodem španělských dobyvatelů bylo v mnoha ohledech náročnější než jsme předpokládali. Vzduch byl díky absenci kyslíku ostrý jako břitva, teploty se pohybovaly na bodu mrazu, organizace volně přecházela v anarchii a ta následně v boj dvou znepřátelených skupin o rozhodovací právo nad dalším průběhem putování. Za popsaných okolností bylo jedinou cestou k přežití žvýkání koky zapíjené mystickým nápojem zvaným Inca kola.
Poprvé za oceán. Neuvěřitelně jsme se tešili. Současně nás však svíraly obavy z toho, co nás čeká na druhé straně Atlantiku. Výsledek však předčil všechna očekávání a sympatický Mexičan Adolfo Cortés v nás naplno zažehnul plamen touhy po poznávání.
Následky polomu se budou sice ještě léta hojit, i tak mají Tatry svým návštěvníkům stále co nabídnout.
Zell am See, Schmittenhöhe, Grossglockner, Kaprun, Kitzsteinhorn - naše první cesta za hranice, které byla vzpomínkou na památný rok 1985 a s ním spojený výjezd vozem Škoda Garde po Hochalpenstrasse na Grossglockner.